Kombinace řezavých hard coreových postupů, post rockové jemnosti a rozvláčnosti je poslední dobou skutečně v kurzu a tak není divu, že se objevují další a další hudební tělesa, která plynule a vesměs díky bohu s poměrně kvalitativně vysokou laťkou navazují na původní originální odkaz kapel typu ISIS, NEUROSIS a mnoha dalších, tento hudební mikrokosmos zcela přesahujících a přetvářejí jej do nových, často neotřelých a neméně zajímavých podob. To, že uvedený a dnes již poměrně bohatý hudební proud není výsostní záležitostí pouze zaoceánských kapel, již několikrát demonstrovali např. švédští CULT OF LUNA.

V rámci této odnože patří CALLISTO nesporně mezi ta zajímavější tělesa. Finové sice neboří hranice novými, originálními a progresivně laděnými postupy, což připouští také sama kapela, nicméně i v nezbytně nutné míře nepůvodnosti dokáží být dostatečně kreativní a zaměřit se především na jemné a na první poslech ne vždy zachytitelné nuance, které jejich sludge coreovými prvky načichlým polohám nakonec velmi snadno dodávají punc svébytnosti. Kompozičně poměrně jednoduché skladby získávají přidanou hodnotu provzdušněnými instrumentálními postupy a spolu s využitím dechových nástrojů výborně ozvláštňují rozvláčné melancholické nálady (např saxofon ve „Wormwood“ či hoboj ve „Woven Hands"). Veškeré hudební dění je podřízeno celistvé náplni nahrávky, která je obetkána neznatelně se vkrádajícím tesknivým rozjímáním. Ne, CALLISTO skutečně nejsou o valivých hradbách riffů a „hlukových stěnách“ lámajících se do křišťálově opalizujícího ticha, s nimiž velmi rádi pracují např. MONO nebo i jmenovaní ISIS. Celá nahrávka je po kompoziční i produkční stránce jakoby zjemnělá a i ty nejvypjatější a gradující okamžiky stoupající po příkrých kytarových úpatích se nakonec zdají mít ostré hrany obroušené v nejlepší tradici šerosvitu. Ve srovnání s předchozí řadovkou ubrali Finové o něco kytar, jejich řezavosti a prvků kolidujících s takřka doom metalovými postupy, aniž by rezignovali na vnitřní dynamiku skladeb podepřenou výrazným rytmickým základem. V mnoha ohledech jim naopak vetknuli jemný rockový náboj, který dokáží interpretovat ve vlastním a nutno dodat, že značně líbivém, přesto nebanálním pojetí. A to je poloha, která jim dle mého názoru jde k duhu nejvíce a z potemnělého alba „Noir“ činí zajímavý a netuctový kousek.

Dovolím si tvrdit, že v poměrně silné konkurenci se „Noir“ neztratí. Finové se zdají být natolik uvědomělými hudebníky, aby byli schopni využít typických atributů žánru ve svůj prospěch a ozvláštnit je jinakostí, která je ve výsledku spolehlivě odliší. A to se jim, myslím, daří. CALLISTO neútočí na čelní pozice neslyšeným či složitostí kompozic, ale jednoduchostí, přímočarostí a jistou mírou decentnosti, která jim sluší a v nahrávce jako celku zanechává nesmazatelné kouzlo.